Wales 2017

Zvláštní kus světa pár metrů nad mořem, se spoustou břidlice, ovcí a pramálem stromoví.  Pár fotek z podzimního Walesu a ještě o něco méně slov k tomu.

Do Walesu jsem se letos dostal díky fotopráci a měl jsem dva dny k tomu, abych projel národní park a našel ta nejzajímavější místa. Well. Začínám od jihu, město Bala je posledním místem které si podle názvu jednoduše zapamatuji. Za ním začíná nefalšovaná welšstina. Prvním cílem je jezero Llyn Mwyngil.

Na jeho břehu stojí krásná restaurace s útulným interiérem. Být tak portrétním fotografem! Vevnitř si dávám skvělý čaj s mlékem.

Pokračuji dál směrem k pobřeží a poté pobřežní cestou nahoru do Fairbourne. Po levé straně jsou ovce a a za mořem ovcí je moře irské. A za ním je Eire. Není vidět, ale je tam. Eire je Irsko. Jen to začíná na E a zní to líp a můžu více rozehrát teorii není vidět – je tam. A to je celé. Namísto neviditelné Eire fotím viditelného racka.

Ve Fairbourne konečně nacházím skvělá fotomísta.  Vyschlý záliv, most, kopce na pozadí, vlak, skála a pod skálou  malebné město. Fotím, zapisuju a pokračuju dál.

Úzké silnice jsou v kombinaci s pravostranným řízením, vysokými obrubníky, živými ploty a auty v protisměru poměrně výživné. Po týdnu se dá už poměrně dobře zvyknout.

Za Arthogem odbočuji ostře vpravo a silnicí, která vede zvláštním lesem, stoupám nahoru k jezerům. Otvírám ovčí brány a z lesa vyjíždím na klasické mýtiny plné kamenných valů. Po obou stranách jsou ovce. Ovčí ráj. Na co je všechny vůbec mají?

Na konci cesty jsou v kopcích Cregennanova jezera. V tento podzimní čas působí mez trochu smutně a jednolitě. Z nějakého důvodu na mě místní holé kopce působí tísnivým dojmem.

Okolo pobíhá neustále spousta šílených ovcí a ačkoli působí jezera téměř vysokohorsky, na druhé straně je dobře vidět Fairbourne, záliv a moře a nadmořská výška tedy není nikterak vysoká. Jestli jsem něco ještě nezmínil, jsou to ovce a jsou všude. Některé mi ochotně pózují. Být tak portrétní fotograf!

Fotím, zapisuji lokaci a mířím dál na sever, na druhou stranu zálivu, a to do Barmouthu. Cestou překonávám dřevěný most na jehož začátku vybírá místní zřízenkyně mýtné. Bohužel nemám s sebou hotovost a karty neberou. Vysvětluji účel mé cesty, omluvy a když chci couvat, slituje se a pouští mne dál. Díky! Další dny si na průjezd chystám vždy jednou tak vyšší obnos abych splatil svůj dluh milé zřízenkyni, ale již se znova nepotkáváme. Barmouth je malebným městem na břehu moře. Jedno ráno snídám ve zdejší přímořské krčme typickou britskou snídani a ..ono je to fakt dobrý! Jedno ze čtyř dobrých jídel za 10 dnů strávených v británii (další bylo fish’n’chips, pak těstoviny v italské restauraci a pak indie v indické 😀 🙁 )

Fotím uvízlé lodě na mělčině, pár domků a pokračuji dál severovýchodním směrem po pobřeží. Ve městě Harlech okukuji zříceninu hradu – hrady mám tuze rád – ale nenacházím dobré fotomísto a tak pokračuju k dalšímu vytipovanému místu a tím je hornická vesnici Tanygrisiau.

Charakter krajiny se na pár kilometrech drasticky mění. Z chladně malebného pobřeží stoupám asi 200 výškových metrů a přijíždím do oblasti která je opět jak z jiného světa. Stačilo pár kilometrů cesty a pár minut jízdy a po předchozích krásách není ani památky. Trochu postapokalyptický svět pustých nezalesněných plání, olověného mračna a šedočerného kamene. Vše v ospale podzimních tónech zlaté, červené, šedé a černé.

Oblast těžby břidlice. Zvláštní místo. Dlouhou chvíli mi trvá se v krajině rozkoukat a zachytit nějaké konkrétní obrysy a body. Nad hlavou mi duní Chinook a chvíli později prolétají dva Eurofightery. Postapokalyptický výjev jak malovaný. Co víc si přát?

Věnuju se okolním skaliskům, potoku, sleduji odkud jde slunce, fotím, zapisuji a v dáli vidím bílý blížící se kouř.

Fotím a jedu dále Zbývají už jen dvě místa. V Capel Curig odbočuji na západ, k dalším jezerům a projíždím místy na kterých s oblibou natáčel team Top Gearu.

Cesta je to zajímavá, vede mne do kamenitého údolí které je doslováno obsypáno boulderujícími nadšenci. Nadšenců je tu příliš mnoho, a tak se vracím zpět. Posledním místem je údolí vedoucí od Capel Curig směrem na sever, k Bethesdě. Údolí je slavným planespotterským místem – britští stíhači zde nacvičují nízké průlety a díky tomu je možné fotit je z okolních kopců “shora”.

 Během strávené hodiny na místě jsem však neměl to štěstí.

A pak už jen Manchester a zpátky do ČR.