Triglav 2018

K Triglavu dvě věci.

  1. Hurá!
  2. It is preferable not to travel with a dead man .

Volno, čas, dobrá předpověď počasí a čtyři domluvení lidé. Hurá nahoru!

Dva dny předem odpadá z výpravy Adam, a tak s drobným zpožděním nabírám v den odjezdu jen dívky (hehe) a vyjíždíme směrem na jih. Celý týden má být jasná obloha. Ideální příležitost k výstupu na nejvyšší vrchol julských alp. Lenka je horský nováček, volím tedy cestu z Trenty kde žádné extra vybavení, krom helem, není potřeba. Technická jednoduchost je vykoupena převýšením přes 2000m. Ráno vycházíme z Trenty a první zastávkou je Koča na Doliču.

Z koče už mírnějším stoupáním přichází zajímavější terén a pokračujeme k domu planika kde přespíme.

Před západem slunce přicházíme na chatu. Večeříme, dáváme si borovničevec, doplňuju zásobu kokty, bavíme se s ostatními kterou cestu na vrchol zítra zvolí a se setměním odcházíme spát. V celé nocléhárně přespáváme s nejtiššími němci jaké jsem kdy potkal. Ani o nich nevíme a ráno, ani nevím přesně kdy, se vytrácí z chaty. Probouzí mě slunce, celá dřevěná noclehárna se rozsvítí jasně oranžovým světlem. Ve vzduchu poletuje jen zlatě svítící prach.

Neb jsem ve fázi portrétního důchodu, nechávám dívky spát, foťák ležet a sám se jen kochám tím pohledem a představou jak báječné portréty by tam šly vytvořit. Třeba jindy.

Vstávat, čeká nás ještě dlouhá cesta.

Volíme cestu přes Triglavská vrata, Mali Triglav, nasazujeme helmy a stoupáme do mraků. Cesta je mírně kluzká, ale velmi zábavná. Jímá mne radost.

Z Malého Triglavu je vidět chata Kredarica. Vrchol je však pořád v mracích. Achjo. Pokračujeme po hřebeni dále, vyhýbáme se pár lidem a přicházíme k poslednímu stoupání. Zahřmí a začnou padat kroupy. Počítám do dvaceti zda zahřmí znova. Pokoušet zda se nabijí ocelová lana elektřinou nemá smysl. Hrom se neozývá, kroupy přestanou, nebe se modrá. Pokračujeme.  Posledních pár kroků si užívám. Konečně!

Nahoře trávíme dlouhou chvíli a když v dáli bystřím tmavější mraky, míříme dolů. Nestíháme, hrom a .. kroupy. Během minuty je bílo, všechno klouže. Achjo!

Za chvíli je klid, hrom byl jen jeden a pokračujeme  v klidu až do Trenty. Cestou potkáváme téměř neviditelnou místní zvířenu. Na chatách doplňuju koktu a raduju se jak se mi dobře jde. Mám obrovskou radost, že to vyšlo.

Se tmou jsme zpátky v Trentě u auta a míříme přespat k Bledu. Druhý den je úplný chill. Kremna rezina, kokta, slunce a Bled.

Večer Bohini, focení, čevapčiči a spánek.

V noci přemýšlím, že nejlepší trek co se může v Triglavu podniknout je asi údolím sedmi jezer, pak na Triglav a dolů. Den předtím k aklimatizaci u Bohině, den po návratu k aklimatizaci u Bledu. Krásných pět dnů. Nuže, na další den se chystáme prozkoumat kaňony soči. Tentokrát na místo které ještě neznám.

Nocovat se rozhoduji pod Mangartem. Za odměnu a statečnost jsem dívkam slíbil velmi jednoduchý a spektakulární výstup na Mangart, kde už jsem sice byl, ale časově vychází dokonale. Ráno na vrchol a večer do Prahy.

Večer bylo v mangartském sedle docela dost lídí a nádherně podzimní počasí.

Později večer začala přicházet bouřka. Nachystal jsem časosběr a doufal ve spektakulární záběry, když už nevýjde fotka hvězd.

Neztrácím naději v jasné nebe, po večeři a troše vína se rozhoduji spát venku a nastavuji budík za tři hodiny. O něco dříve mě budí bubnování deště o spacák. Snažím se to zaspat, ale přidává se silný vítr a déšť zesiluje. Hrozně trpím na svou vlastní hloupost – vstávám,  a v tu chvíli mi vítr odfoukne karimatku někam do doliny. V zápalu boje bez bot sbíhám a mezi ovčími bobky se snažím karimatku chytit. Zdařilo se, házím ji do auta a ještě na chvíli v něm usínám. A ráno hurá zase na vrchol. O něm jste už ale slyšeli 🙂