Slovinsko Květen 2018

Za deště a bouřek ve vůni narcisů, mezi vodopády, podél řeky. Slovinsko potřetí.

Má oblíbená kamarádka se rozhodla přestěhovat se na nějaký čas do Slovinska. Neb je družná a společenská, ráda přijímá návštěvy. Mohl jsem říct “ne” jen dvakrát. K třetímu pozvání se už ale Karavanky topily v rozkvětu narcisových luk v jejich úbočí, a neb mne tyto velkoleposti zajímají, už jsem pobídku k návštěvě odmítnout nemohl. Cesta do Lublaně byla svižná a den v ní milý. Poloha tohoto hlavního města Slovinska a jeho klid, související s nevelikým počtem obyvatel, mi začíná být s každou návštěvou více a více sympatický. Kousek k moři, kousek do hor. Velká změna oproti prvotnímu dojmu před dvěma lety.

Neb se na návštěvy nejezdí s prázdnou, dostal jsem jasné instrukce čím potěším zbývající osazenstvo domu ve kterém jsem první noc mohl s laskavým svolením přespat.

Becherovým bylinným likérem nejde urazit.

Ale občas ani potěšit 😀 Kočka se jmenuje buď Ika, nebo Lori, nebo Kika, a ač nevypadá, tak je docela fajn.

Druhý den byla v plánu brzká ranní cesta do Jesenice a dále nahoru do Planiny pod Golico a odtamtud už na samotný vrch Golicu, za rozkvetlými narcisy.

Počasí bylo květnově standardní. Dopoledne slunce, odpoledne mraky, vítr a déšť. Cesta bahnitá, ale krátká a svižná.

A zde už snímek hřebene. Počasí se během chvíle znatelně zhoršilo. Karavanky byly z obou stran sklíčeny větrem. Ten severní, z rakouské strany, hnal k hřebeni mraky a jižní vítr je přes vrcholy převaloval zase zpátky do rakouska. Čerstvý vítr  mísící se s nedalekým deštěm k nám hnal omamnou vůni narcisů. Nikoliv těžkou, ale velmi příjemnou a svěží. Nebýt blížící se bouřky, nejraději bych po hřebeni pokračoval jen tak daleko, jak by to díky schůdnosti terénu bylo možné. Příště.

Vlevo rakouská strana, každým okamžikem v mracích snažících se překonat karavanské hřebeny. Vpravo Slovinská, jadranským větrem chráněná jasná obloha, ve výsledku vznik temných mračen a bouřky. Z hřebene je krásný rozhled jak na julské alpy, tak do rakouského vnitrozemí. Spolu s aplikací pro sledování radarových srážek a možnosti vizuální kontroly se tak nabízí příležitost pro krásné plánování zda je reálné přežít sestup bez úhony, nebo využít úkryt horské boudy. Pro meteorology skvělé místo. Vážně.

Vlevo, vpravo, vpředu, všude narcisy a krásná vůně. Místo na kýčovitě alpský piknik jak stvořené. Nebýt toho větru.

Bouřky a déšť šly okolo nás, a tak jsme zvolili cestu přímého sestupu dolů. Neb každý předchozí den pršelo, cesta je velmi, ale velmi bahnitá a z bezpečnostních důvodů jsem na většině míst volil přesun v podobě volného klouzání. Masa bahna, hromadící se u přední nohy, působila jako brzda, a tak bylo potřeba občas povyskočit a nánosů bahna se zbavit. Nicméně, vše jsme zvládli úspěšně a bez pádu až dolů do Jesenice a odtamtud jsme mohli, řádně zabahnění, pokračovat do Kranjské gory. Ta je jedním ze slavnějších slovinských míst, kam se já osobně moc rád vracím. Večeře s výhledem z dřevěného mola na tyrkysové jezero a vrchy Prisojnik s Razorem v pozadí je fantastický. Z nejvyššího vrchu po pravé straně mám aktuální profilovku na facebooku a fotografii u úvodního příspěvku zde na stránce. To místo nelze nemít rád.

Zde přehlížený ..eeh.. jez, vodopády? Před samotným jezerem. Z Kranjské vede k jezeru příjemná stezka klikatící se kolem řeky Pišnice.

Semtam se dá i narazit na zdroj pitné vody. Jakože ocejchnovaně pitné.

Další den byl v plánu přesun do Gozdu Martuljek a pak lesem na Martuljški slap. Z Kranjské vede po úbočí hory lesní cesta, ale dle místních průvodců je neschůdná skrze popadaných stromů. Takže je třeba sejít o něco níže a vzít to po rozkvetlých alpských loukách. Tady by mohl být vidět vrch Špik, ale mraků bylo přespříliš.

No a pak se výletní počasí s příjemnou teplotou a těžkými tmavými mraky změnilo a začalo pršet. Poslední dobou u sebe sleduju drobnou úchylku pro rozmary počasí a z deště jsem měl i radost. Navlékl jsem tilačí bundu a pokračoval dál.

 Déšť neustával. Došli jsme až na Brunaricu pri Ingotu. Z dálky šel vidět stoupající kouř který věštil něco dobrého k jídlu. Na hezké chatě vyvařovala moc milá slovinka na otevřeném ohni. Takže 2x guláš, 2x silnější borovničevec (borůvková pálenka), pár frází, převlíct, sledovat psa, počkat až déšť ustane a pokračovat dál.

 Cesta vedla krásnými místy. Zde zrovna údolím Martuljšské bistrice. Na snímku jsem v jeho levé části letmo vidět já.

A pak už bez deště zpátky dolů, do Mojstrany.

Vlevo na snímku kozolec, vpravo nevím. Všechno krásně kvetlo a slovinci mají ke květeně pěkný vztah, ani na zahradách nesesekávají místa porostlá heřmánkem, ale sekají trávu opatrně kolem dokola.

V Mojstraně začalo zase pršet, ale času už ubývalo a nebylo nač čekat. Dalším cílem byl Slap Peričnik. Cesta vedla dolinou Vrata (cesta k severní stěně Triglavu) podél Triglavské Bistrice. Cesta to byla moc pěkná, neb lesy v okolí potoka mi připomínaly svou skladbou skandinávii.

Dolina Vrata je údolí sklíčené alpskými vrcholy z obou stran, končící pod samotným vrchem Triglavu.

Řeka, stromy, krása, nádhera.

Naplánovat si návštěvu tří vodopádů v jeden den v období silných deštů a bouřek je docela fajn, protože všude je miliarda vody a mocnost vodopádů o to větší. A jak se říká, déšť neustával a my stoupali stále výš. V dáli se ozývalo temné hučení které mohlo znamenat jediné. Blížící se vodopád. Nebo roj včel.

Tentokrát to byl naštěstí vodopád. Z fotek to tak nevynikne, ale Peričnik je skutečně velkolepý, vydatný a ohromující. Fantastická podívaná. Namísto původních 20 minut plánovaných strávit sledováním padající vody jsme na místě zůstali hodinu.

Peričnik je fajn i v tom, že se dá jít “za něj”. Můžete tak dalších 30 minut sledovat padající vodu.

Cestou zpátky, když už přestalo pršet, vysvitlo slunce a z lesů se začala odpařovat vlhkost. Náramná podívaná.

Bylo také více času potěšit se čistou řekou.

A krásným lesem okolo řeky.

A to už jsme byli pomalu zase dole. Krásně rokvetlých luk jsem se nemohl vynadívat.

Zde opět masiv triglavu. Triglav je vpravo za zeleným kopcem.

No a zpátky do jesenice na víno a večeři, jako tradičně, neb další den bude dlouhý – přes Bled do Mostu na Soči. Svítí slunce, je horko, všude jsou nádherné domy, balkóny, semtam palma, ale pořád to je to milé a vstřícné slovinsko. Z Mostu do Tolminu na pivo a rozplánovat další postup. Parný den se ve vteřině mění na průtrž mračen vzniklou z ničeho nic a já jsem rád že nejsem zrovna na kozlově hradu, jak jsem původně chtěl. Takže přesun dál na sever do Bovce údolím řeky Soči. V Bovci výtečné víno, čevapčiči, pár frází v infocentru, nákup v Mercatoru a pak pár kilometrů k vodopádu Virje. Fantastická podívaná, nádherná voda, nikde nikdo, nikde žádný zákaz, nikde žádný příkaz, nikde žádné vstupné. Portrait platz jak řemen. Cestou zpátky začíná opět pršet a volím neznámou cestu lesem.

Přeskočit pár padlých stromů, prodrat se křovím, shodit jedno klíště, pokochat se vrcholkem Monte Caninu, naplánovat další cestu a spát.

Další den je v plánu už jen krátká vycházka okolo řeky Soči. Cesta je poměrně ok, svítí slunce a je horký den, jedinou překážkou by mohlo být pár zavěšených houpacích mostů nad řekou.

Čirou náhodou nacházím místo, na kterém jsem byl už při své první návštěvě slovinska a poté jej v mapách horko těžko hledal. Hurá, tak kouknout do mapy a polohu si dobře zapamatovat.

Vody je víc než si pamatuju posledně, krosnu nechávám na kameni před vchodem a brodím se dovnitř. U čisté vody je problém, že není jednoduché odhadnout její hloubku. To co vypadá jako voda po kotníky bývá zpravidla minimálně voda po pás 😀

Ale brod se zadaří. Jednou na tom místě udělám skvělý portrét. Jednou tam budu, až nebude svítit slunce a bude lepší světlo, jednou ..

Jsem v jeskyni a s nedůvěrou si prohlížím obrovský zaklíněný kámen nahoře ve skále.

Květen není pro alpy z pohledu počasí zrovna přívětivým měsícem. Bouřky a deště vznikají náhodně, rychle a jejich predikování je docela oříšek.

A pak zpátky do Bovce, zpátky do Lublaně a zpátky do Prahy. 101 pěších km a seznam dalších míst která musím ve slovinsku ještě nutně vidět.. och.