Slovinsko 2017

Druhý pokus o Slovinsko proběhl na konci srpna. Počasí slibovalo minimálně tři slunečné dny a ty by byla škoda nevyužít. Zabalit si věci, naložit kufr, potkat se s Olgou a můžeme jet.

Dálnice utíká rychle, mám ten jižní směr rád. Opustit Prahu na chodově, sjet na Benešov a pokračovat dál na Budějovice. Pak hranice, nový obchvat Linze, první alpské štíty v dáli, Salzburg, oblíbená čerpací stanice, tunel a za ním ráj. Alpy. Hrad a Alpy. Blíží se Villach, Karavanky a .. google mapy doporučují jako rychlejší cestu do Kranjske Gory sjet z dálnice a vzít to přes kopce po staré cestě. Stejně jako minulý rok. Vyšplhat serpentýnama do 1500mnm a pak spadnout dolů na Podkoren. Zase ta radost, výhledy na julky a pozdně letní slunce.

Jezero Jasna

Prvním cílem je jezero Jasna. Leží kousek od hranic s Rakouskem, a tak je jedním z nejdostupnějších míst která můžete ve Slovinsku navštívit. V Mercatoru si koupíte ananasové pivo a z břehu jezera se kocháte panoramatem průsmyku Vršič a plánujete co podniknout druhý den. Zapadající slunce barví vrcholky hor a sledovat to – to je to nejlepší letní kino jaké jsem zažil a které mne nikdy neomrzí.

Barva slovinských vod, které pramení v Alpách, mne nepřestává fascinovat. Pokud najdete správný úhel ve kterém se na vodní hladině nezrcadlí nebe, nebo sluneční paprsky, můžete si onu sytě smaragdovou barvu vychutnat v její panenské podobě.

Po setmění míříme zpátky do Kranjské Gory na večeři, pak už jen spánek. Další den s východem slunce vstáváme, balíme věci a vyrážíme znova k jezeru Jasna. Chceme zopakovat fotku, kterou jsme zkoušeli už první den a příliš se nepovedla. Ač se to nezdá, konstrukce je vysoká, celá se kymácí a nohy je zapotřebí přehodit do prázdna. Sedět na fošně a snažit se pózovat ať to nějak vypadá a …není to nic jednoduchého, ale tentokrát už se povedlo!:) V očekávání dobré fotky jsme nedbali strachu, nebezpečí a ani zimy. Sám jsem nakonec téměř ležel na vodní hladině. Všech, které to se mnou absolvujete, si nesmírně vážím. Máte můj obdiv, všechny! 

Prisojnik

Jako další je v plánu výstup na Prisojnik. Jedeme tedy na parkoviště na vrcholu vršičského sedla, odkud se na horu vychází. To se nachází ve výšce 1611mnm a cestou k němu je potřeba překonat nekonečné množství zatáček. Parkoviště je placené. Peníze vybírá místní zřízenec, který vám navíc ukáže kde nejlépe zaparkovat. Mě navedl na krásný obrovský šutr. Díky. Fakt dík 😀

Přezouváme se, měníme batohy a vyrážíme vzhůru. Cestou od auta míjíme pozůstatky 1. sv. války – opevnění a stanici lanovky, která sloužila k zásobování fronty. Po krátké chůzi pásmem klečí vcházíme do suťového pole a dál už vede cesta strmě vzhůru.

Poslední dobou mne jímá obrovské nadšení právě ve chvíli, kdy si dotahuju šněrování po nazutí pohorek. Přemýšlím, co působí onu radost ze směru vzhůru. Možná se jen ženu za tím, abych viděl jak vysoko už je, neb je prý unášena jen zvolna nahoru. Čert ví.

 První zastávka je u Prisojnikova okna. Jeho blízkost se dá vytušit množstvím zdánlivě odnikud se objevujících feratistů, kteří odpočívají na pár kamenech okolo a hluboce vydechují. Skalní útvar má na výšku cca 80 metrů a je doslova velkolepý. Fereta vede přímo skrze okno. Fotografie onu velkolepost nedokáží vůbec zprostředkovat tak, jako osobní zážitek.

Po chvíli pokračujeme dále na vrchol. Cesta se stává správně adrenalinovou a je nutná ostražitost.

Kavčata. Strašně mě baví jejich přidrzlost, jejich zvědavost a to, jak dlouho s nimi trvá navázat důvěrný vztah. Ty opatrné kroky navozující důvěry, kdy je strach překonán hladem a zvědavostí. A jak se za odměnu umí spustit s křikem podél kolmé stěny dolů někam do údolí .. 🙂

Z vrcholu Prisojniku je v dáli vidět i Grossglockner. Nejvyšší Rakouský štít – 3798mnm ve vzdálenosti 112km. Impozantní.

Dívka statečně šplhá na vrchol Prisojniku. Vpravo od ní nad ní je spokojené nakrmené kavče, které si všimlo mého fotoaparátu a už zkušeně pózuje. Já však ostřil jinam. Sorry, kavče 🙂 

Od prisojnikova okna dostává cesta ty správné alpské grády. Mnohé úseky jsou jištěné ocelovými lany a je potřeba si rozvrhnout cestu, kam dát nohu a kde se přichytit. Cesta je to zábavná, na závraťově silná místa bohatá. Rozhledy do údolí a širokého okolí jsou naprosto velkolepé.

Cestou vzhůru je možné sledovat v dáli se tyčící majestátný Triglav, nejvyšší Slovinskou horu na kterou nám letos nevycházelo počasí. Chci si výstup rozložit na dva dny a i tentokrát jsem od tohoto nápadu odrazen nepříznivou předpovědí počasí. Vápencové alpy za mokra kloužou jako svině. Doslova. Nebo spíš o trochu víc. A zde není prostor pro zbytečné riskování.

Vršek Prisojniku se halí do mraků. Každou vteřinu se mění dohlednost, poslední úsek cesty je už téměř čistá hřebenkovka. Nadmíru krásný výstup!:)

Cesta z vrcholu dolů už probíhá v pohodě a rychle. Některé úseky vypadají z druhé strany výrazně dramatičtěji a kolikrát sám nevěřím tomu, že jsme to v opačném směru zvládli. Místo níže na fotce je jedním z těch strašidelnějších, nebo zábavnějších úseků. Z druhé strany, pokud míříte nahoru, se stezka stáčí k obrovskému srázu, obtáčí se kolem velkého skaliska a pokračuje dál vzhůru. Zespod však nevidíte co vás za skaliskem čeká. Chodník okolo se zdá nebezpečně úzký. Ve skutečnosti je však širší a cesta je pohodlná. I tak, pokud vám vadí výšky, budete mít o dost dobrou zábavu postaráno 🙂

Během sestupu jsem napaden ovcí. Fotím se s jednou, zezadu se přiblíží žárlící druhá a .. začne mi zuřivě olizovat ruku. Fuj.

Nasedáme zpátky do auta a s večerem mizíme na jih, do Kobaridu.

Jsme nasycení barvou a po perfektních silnicích letíme dál na jih. Od Bovce si cestu dobře pamatuju – já, já s mou pamětí na cesty, já. Ve vážně hezkém kempu vedle Kobaridu si dáváme večeři, něco k pití a sledujeme dohořívající oheň v obrovském ohništi. Byl to dlouhý den.

Kozjak

Vodopád Kozjak jsem loni vynechal, stejně jako spoustu další všeobecně známých míst ve Slovinsku. Mám v hlavě jeden pěkný portrét, kterým jsem se inspiroval kdesi v hloubi instagramu a chci jej napodobit, či vyfotit po svém. V brzkém ránu vstáváme a vyrážíme  do lesa. Cestou překonáváme jiný vodopád a zakrátko vcházíme do soutěsky která končí Kozjakem. Zkoušíme teplotu vody a kam až se dá dojít korytem řeky. Neb jsem idiot – nevzal jsem si podvodní obal na foťák a kameny kluzké – až k vodopádu nejdu, kousek se vracím a pokračuji dále po dřevěném chodníku pár metrů nad hladinou řeky. Nikde ani noha. Fotíme, kocháme se pohledem na vodopád.

Cestou zpátky ve městě kupujeme snídani, kterou si dáváme u řeky. Kančíma stezkama vyrážíme přes Bohinjské jezero k Bledu.

Cestou potkáváme několik uzavírek a dlouhých objížděk. Díky tomu se dostáváme na turisticky minimálně exponovaná místa, zase skoro jiný svět než jsme doposud ze Slovinska znali.

Poslední horký den – Bled, Bohjin

U bohinjského jezera si po dlouhé cestě plné zatáček, hor, objížděk a krásných vesnic dáváme koupací pauzu.

“Tohle je poslední letní den kdy je horko”, věštím.

“Znás Starou Fužinu?”

“ne”

“krásná vesnice, zajedem tam”

“jee tady sem byla vlastně”

“ 😐 ”

a pak se snažte .. 😀

Pokračujeme dál k Bledu na rezinu.

Vstáváme brzo – na východ slunce. Předpověď hrozí deštěm. Ráno se probírám, vidím šedé nebe – východ slunce nebude, spím dál. Ale změna, šedé nebe se mění na modré, snad mou náhlou barvoslepostí, snad mou náhlou lenivostí či trvalou hloupostí. Honem se oblékám a běžím k jezeru. Slunce právě vychází a nebe je krvavě rudé. Vzpomínka na výstup na Prisojnik? Takhle barevný východ slunce jsem nikdy neviděl. Možná za to mohou mraky nízko na obzoru. Možná saharský písek, kdo ví. Scénu si fotím i na mobil a expozici nastavuji tak, ať je co nejvěrnější skutečnosti, neb nevěřím sám sobě že svým vzpomínkám na barevné divadlo za pár dnů zpětně uvěřím. Neuvěřím. Neuvěřitelné, krásné. A voda bledského jezera je i takto brzo ráno příjemná ke koupání.

Vody bylo dost, vracíme se k autu, balíme věci a za chvíli přichází bouřka a déšť. Ukrýváme se v turistickém centru. Slovinské turistické centrum je fascinující. Nenápadná budova která skrývá ten pravý poklad vevnitř. Spousta tištěných materiálů, map, doporučení, inspirací a informací o slovinsku a alpách celkově. Mám osobní limit jednu kávu ročně. Letos jsem jich měl asi sto, a tak jsem si k tomu čtení musel dát kakao. Vevnitř mají totiž  kavárnu.

Lublaň

Po pokochání se pokračujeme do Lublaně, neb jsem to slíbil, neb mne minule nenadchla a neb s lokálními průvodci je to vždycky o něco lepší a neb umím odpustit a dát i druhou šanci.

Metelkovo město (něco jako několikrát větší cross club)

V Lublani to jde v rychlém sledu. Pršet nepřestává, a tak kmitáme “tohle je nejvyšší mrakodrap, tohle je rozhlas, tady na trhu prodávají květiny a co neprodají a má nějakou vadu hážou tady dozadu, tady je tohle, tady je hrad, tady je skvělá kavárna, a tady se najíme. Balkánská restaurace Sarajevo, prý jedno z nejlepších a nejstylovějších míst v Lublani. Výborný oběd. V obchodě zkouším jednoduchou konverzaci ve slovinštině. Za těch málo dnů jsem něco pochytil, na něco se zeptal a přináší mi velké zábavné potěšení když druhá strana pochopí co chci. Ještě větší potěšení mi přináší, když druhá strana odpoví něčím co nečekám.. a jsem v pasti.

 Pomalu přestává pršet.

Tohle je fotka v Lublani a Lublaňská kočka s rolničkou. Ač to vypadá všelijak, děláme si selfie = já čumím do mobilu a kočka jde pryč. 

A večer do pivovaru.

Ráno je stále zataženo, chladno, a my se balíme na cestu zpět do Čech. Cestou z Lublaně se zastavujeme v potravinách pro pro mne neuvěřitelně důležitou věc. Ananasové pivo. Miluju ananas! K nákupu balíme i místní vína (ať mám co dát do sklípku), nějaké místní pochutiny a vyrážíme směrem k Jamniku.

 Jamnik

V Jamniku je cílem kostel sv. Prima a Felicia. Počasí nepolevuje, je veliká zima a silně prší, sjíždíme z dálnice na Medvode a Škofju Loku, motáme se malebným slovinským  vnitrozemím po úzkých silnicích, malýma vesnicema a opět stoupáme serpentýnama do kopců. Teplota na začátku září padá k šesti stupňům celsia. Parkujeme v zatáčce kousek od kostela, odkud má být náramný výhled na kostel s alpskými štíty na pozadí. Vidíme leda mlhu. Panoramatááá. Fouká vítr, a tak se oblíkáme s tím, že zkusíme štěstí a ke kostelu dojdeme. Cesta je krátká, ale počasí je nesmírně nevlídné. Během chvíle mizí nejhustější mlha a konečně vidíme … kostel. Za ním nic, před ním jen chodník, vlevo nic, vpravo nic. Scéna se však každou vteřinou mění. Cestou zpátky od auta už vidíme celé návrší kostela.

Prokřehlí jedeme dál. V Jesenici sjíždíme z dálnice a jedeme se podívat znova do Krnajské gory na Jasnou. V kopcích už má sněžit, a tak jsme zvědaví, jestli budou vrcholy zasněžené. Nejsou, i tak se kocháme dramatickou scenérií, potkáváme se s oblíbenou slovinskou instagramistkou Sandrou a míříme zpátky do auta.

Zelenči

Tunel karavanky, vedoucí do rakouska, hlásí veliké zdržení a dopravní komplikace. Bereme to tedy přes Zelenči. Zelenči je národní rezervací. Pro nenáročné cestovatele – zase smaragdová voda. Pro náročnější cestovatele představuje Zelenči místo úžasné biodiverzity s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Démonizované zmije, netopýři.. Jezera v rezervaci Zelenči jsou sytě zbarvená – jsou napájeny podzemními průsaky jediným přítokem, řekou Nadižou. Na písečném dně je možné vidět malé propadliny kterýma voda stoupá vzhůru. V rezervaci bylo krásně liduprázdno a spoustu času zabralo čtení informačních materiálů. Včetně vzniku jezera, které si samozřejmě nepamatuju a vyfocené nemám. Další důvod se vrátit ..

Domů

A to je celé. Vyrážíme přes Podkoren do Rakouska, a tam už na dálnici a hurá do Prahy. Cestou klesá teplota až k pouhým čtyřem stupňům a v kopcích kousek nad námi sněží. Tuhle sezonu první sníh!:)

– mám asi deset dalších míst která jsme nestihli a která bych rád ještě viděl. Takže 2018?