Madeira 2019

Pořád na něco čekáš. Až nebude zima, až nebude pršet, až bude léto, až budeš mít lepší kondici, až budeš mít hotovou práci, až budeš mít větší televizi, až.. a najednou nic. 

Čtyři hodiny v letadle, čtyři zakroužení nad letištěm, dvě vína a přistání v dešti nad mořem. Po prazvláštní české zimě příjemně svěží vzduch, slabě slaný a zároveň jemně přislazený mně neznámými květy kvetoucími kdesi v dáli v horách.

První den zůstávám ve městě – možná zbytečně dlouho. Ráno snídám v městském parku, kterým jsem procházel v noci a voní jako květinářství, a poté pokračuji na ponchu (ovoce, rum a med) na trh Mercado dos Lavradores. Z balkónu s ponchou v ruce sleduju barevné ovoce a míň barevné ryby.

A po krátké aklimatizaci scházím níž.

Poté jsem strávil mnoho času v botanické zahradě, kochajíc se sekvojí, 2800 let starým olivovníkem, orchidejemi, kaly a legrační strelícií. Pozdní oběd u grilu, madeirské víno a spousta nachozených kilometrů.

Druhý den přejíždím nádhernou cestou do Ribeiro Frio. Chvíli sleduji rybí sádky a poté mizím v lese ve směru levády do Furado. Levádu bych klidně z itineráře vynechal, příjemná procházka, ale čas k prozkoumání Madeiry lze investovat i lépe. Alespoň vzduch a svižné tempo spolu s ušlými kilometry mne těší. Krajina sopečného ostrova, viděna cestou, mi přinesla potěchy o mnoho více. Vše jsem zakončil nedobrým obědem. K tomu mi dělaly zábavnou společnost žebrající pěnkavy.

Večer přejíždím do Porto da Cruz, kde si kupuju marakujovou limonádu, medový dort a spolu s místním taxikářem tiše civíme na moře.

Směrem pohledu na fotce se poté vydávám pěšky po pobřežní stezce. Nádherné světlo, nádherný vzduch, nádherné výhledy, nádherné rostliny, stromy, nádherné všechno! Sedím, podemnou naráží moře na útesy, piju limonádu a jím sušenky, teda.. dort. Slunce prosvítá přes mraky a klesá k moři, je skvělé světlo, všude krásná zelená a modrá a nikde nikdo není. Nikde – Nikdo – Není.

Než bude úplná tma, odjíždím na Pico Arieiro abych se dostal nad mraky.  Příliš nefotím a spíše se jen kochám. Nebe se barví a úspěšně se bráním všem nápadům na dechberoucí portréty a .. kochám se, jen se kochám…

Den to byl dlouhý a náročný, nechce se mi z hor a tak měním rezervaci ubytování z noname hotelu ve Funchalu na nedalekou čtyřhvězdu (last minute booking nabídka, hehe). Celý prostor obrovské chodby vedoucí, patrně k recepci a končící halou či restaurací zabírají místní domorodci v krojích. Okolo posedávají nóbl oblečení senioři. Já oděn lesně a od bahna. Začnu se prodírat stojícími hudebníky (to jsou ti domorodci) a když jsem asi uprostřed mezi nimi, v tom obrovském davu, někde zepředu se ozve dupnutí, muzika začne hrát, madeiřani zpívat a začnou pochodovat.. směrem kudy potřebuju já! Hrome! Tuším, že jdou směrem k restauraci kde bude nějaká nóbl svatba kam hudebníci napochodují a na konci toho obřího bájo průvodu budu stát já a čumět která bije! Svatebčani na mě, já na ně, oni na mě a já na ně. “tadá, here i am, where is reception?” Naštěstí jsem se vymotal dřív než došlo na nejhorší, ubytoval se a přespal. V posteli jsem spal uhlopříčně a v noci se točil jako hodinky abych si tu postel aspoň trochu užil. Uf.

Třetí den jdu z Pico Arieiro na Pico Ruivo, což je nejvyšší vrchol Madeiry. Na severní straně fouká vítr a je zima jak čert. Na jižní svítí slunko a pálí jak čert. Vše se tak nějak střídá a všude jsou schody. Je jich jako čert. Desítky schodů, stovky schodů. Nejhezčí je cesta při nízké oblačnosti. Schody stoupají do mraků a cesta tak vypadá tajuplně. A já měl to slunce, škoda.

Pár let zpátky na Madeiře dost hořelo. Takhle vypadá přirozená obnova lesa.

Cestou jsem potkal sympatickou francouzku která u rozcestí říkala, že jdou z Pico Arieiro na Pico Ruivo. Francouzsky, s tím krásným R. Několikrát za sebou. Byla to ta nejkrásnější věc kterou jsem za poslední dobu slyšel 😀 Fakt! No nic, takhle to vypadá nahoře.

A tohle už je na odjezdu.

Směrem k jižnímu pobřeží jsem zastavil u výhledu na údolí jeptišek Eira do Serrado. Světlo však bylo proti mému plánu vytvořit pěknou fotku. Málo dramatických mračen a příliš slunce.

Na kochání se však velmi dobré.

Nocoval jsem na jihu v městě Ribeira Brava. S lahví sangrie a večeří jsem sledoval západ slunce a vydýchával tu porci schodů.

Čtvrtý den jsem vyrazil do horského sedla Encumeada. Cesta z Ribeiry byla naprosto spektakulární! Dokonalé výhledy a krásné strelície. Předtím jsem se však ještě kochal banány. Vždycky jsem chtěl vidět banánovník v místě kde roste tak nějak přirozeně venku. Prostě jenom banánovník, taková hloupost a tolik radosti ..

V sedle byla poměrně zima a foukalo. Měl jsem dvě varianty co dál – delší a možná hezčí trasou znovu na Pico Ruivo, nebo hortenziemi obklopenou levádu do Norte / das Rabacas. Počasí nebylo moc příznivé a tak jsem se rozhodl pro levádu. Pěkné výhledy a pěkně odkvetlé hortenzie.

Za dlouhým tmavým a chladným tunelem byl vodopád.

Cestou TAM jsem potkal družstvo tří slepic které předemnou utíkaly. Cestou ZPÁTKY se včele s kohoutem osmělily a jaly se mne notnou chvíli sledovat.

Pátý den jsem jel do Rabacalu kde je levada das 25 fontes a levada do risco. Spousta kilometrů, pěkných lesů a vodopádů.

Kilometrů byla opět fůra. Schodů o něco méně. Dále jsem pokračoval do vavřínového lesa.

Vavřínový les byl tím nejkrásnějším co jsem na madeiře viděl! Rozeklané a velmi staře působící porostlé vavříny, pasoucí se krávy a mlha, která se každou vteřinu měnila. Zvláštní ticho, jen občas zvuk zvonce a pasené trávy. Dvě hodiny jsem mezi těmi stromy procházel, kochal se, fotil, natáčel a nevěděl co dřív. Už jen kvůli tomuhle Madeira stála za to! A já poprvé zalitoval že tam jsem sám.. A tak jsem sledoval jak mlha prostupuje těmi hustými listy a těšil jsem se tomu kde jsem a že tam jsem a jaká je to v tu chvíli krása a ..a trochu trpěl.

Na západ slunce jsem se vydal do Ribeira da Janela pozorovat skály v moři, nocleh jsem měl hned vedle v Porto Moniz. Na cestu jsem byl poměrně kvalitně připraven pro případ poruchy telefonu – na každý den jsem měl krásně zpracovaný itinerář na jedné poskládané A4, s čím jsem však ale nepočítal byli paraziti. Klíště přisáté na ruce jsem opatrně vykýval ručníkem a dezinfikoval notnou dávkou ponchi. Úplný MacGyver! 😀 no, ehm.

Šestý den jsem jel do Parque das Queimadas na nejkrásnější levádu do Caldeirao Verde – do Inferno. Leváda vede krásným lesem, krásnými tunely a nádhernými výhledy do vnitrozemí.

Levádu zakončuji ponchou v příjemné kavárně.

Sedmý den začínám vstáváním brzo ráno za tmy- chci stihnout východ slunce nad Pico Ruivo. Než dojdu k autu a otevřu vrata jsem celý promoklý. Chvílema velmi silně prší. Kvůli silné mlze / oblačnosti, dojíždím krokem na parkoviště Achada do Teixeira odkud stále ve tmě a ještě větší mlze a vichru pokračuju vstříc vrcholu. Přemýšlím, zda se neotočit, ale co když zrovna vrchol vykukuje z těch mraků..

Ne, nevykukoval. Stále pršelo, foukalo a byla zima .. 😀 Ale bylo to moc fajn a měl jsem z toho radost, protože bad weather – doesn’t matter.

Na parkovišti jsem zjistil, že o kus dál měli dobrodruzi postavený stan, v mlze nebyl vidět. Cestu z parkoviště jsem právě skrzeva velmi husté mlhy nemohl najít a musel jsem použít mapy. Fakt.  Po návratu na ubikaci měli radost že žiju, já se osprchoval, pomyslel si že “it its preferable not to travel with a dead man”, protože za to zbytečné ranní vstávání by mne asi každý soudný zabil a po krátké snídani jsem odjel na východní cíp ostrova Ponta de São Lourenço.

Oproti rozkvetlé a stále zelené části ostrova je to poměrně velký vizuální paradox. Nicméně erozi a času nikdo neuteče. Vzpomínám na své hodiny a přednášky z geologie a kochám se barvama, strukturou, vrásněním a snad orogenezí?

Cestou zodpovím pár dotazů – celou dobu pobytu na Madeiře se mě někdo na něco ptal. Jak je to daleko, kudy to je, odkud to vede, kam to vede, co to je. A vždy milí lidé. Milé!

A odjíždím do Machica, kde si dám poslední sangrii, přespím a ráno letiště a Praha.

Madeira je hodně zelená, a bylo to dost fajn.. dost, fakt.