Belgie 2017

“tu Belgii bys měl spáchat i tak”

Od prvotního plánu, kdy na mne někde v hlubinách internetu vyskočily snímky zajímavého fialovomodrého rozkvetlého lesa, uběhl necelý půlrok. A uběhl zatraceně rychle. Je chladné dubnové ráno, vychází slunce a já stojím na letišti v Bruselu. Well, jsem tady.

Kam a jak?

Modrá v kombinaci se zelenou barvou vytváří na fotkách zvláštní temný nádech. Před zhruba půl rokem jsem v hlubinách internetu narazil na fotografie z lesa nedaleko Bruselu, kde na přelomu dubna a května rozkvétají tisíce modrých zvonků. Zvolení toho správného termínu, zároveň s ohledem na počasí, byl jeden velký risk který jsem začal finálně realizovat zhruba týden před naplánovaným odletem. Vzhledem k nevyzpytatelnému počasí nebylo možné termín odhadnout dříve.Po zakoupení letenek už nebylo času na zbyt. Rychlé naplánování jak strávit tři dny v belgii, den před odletem na posilněnou do Plzně, a ráno hurá na letiště!:)

V Belgii

A pak už to mělo všechno rychlý spád. Z letiště do Brugg, z Brugg do Oostende na chvíli k moři (kde jinde potkat zrzky holandského vzhledu nebo modrooké brunety zvláštně líbezných rysů?)

zpátky do Brugg a do centra. Spousta waflí, pralinek, marcipánu, výborného piva, zajímavých staveb a hranolek.

A z Brugg do Gentu. Máte rádi hrady? Jeďte do Gentu! Města gotických staveb, waflí, pralinek, marcipánu, výborného piva a hranolek. A v podstatě výrazně jiného, než Bruggy 🙂

A z Gentu do Bruselu, ale jen na chvíli, než pojede vlak do Halle, aby pak jel za dalších 10 minut autobus do Hallerbosu.

Na místě

Uprostřed rovných polí Belgie je les. Na první pohled ničím nápadný, nezajímavý les. Stačí se však vydat dovnitř, přes most přejít rušnou dálnici a pokračovat dál, do jeho hloubky, kolem statných sekvojí, spadaných smrků a rozkvetlého křoví. V dáli jsou vidět první světle fialové květy. Po pár minutách se člověk ztrácí v záplavě už plně rozkvetlého modrého koberce, který je všude dokola kolem něj. Jak působivé co může v sobě les skrývat.

Dee se převléká, já chystám foťák a pak už nic. Střídá pózy, já fotím, čas téměř stojí a snímky přibývají. Tohle jsou ta místa na kterých vznikají mé oblíbené fotky. Kdy se člověk odprostí od nálady, teploty, okolí a času, který rázem vnímá hrozně zpomaleně tak, aby si mohl každý prožitek, emoci a vůni náležitě užít. Jako když slyšíte pomalou píseň která vás donutí zpomalit i své vlastní tempo a srovnat svou rychlost s ní.

Dee je moc fajn. Fotili jsme už několikrát a nemusím ji do ničeho pobízet, má sama vlastní skvělé nápady a za dobrou fotkou jde po hlavě. Zatím se kvůli mně potápěla v docela ošklivém zeleném rybníku, pak v jednom fakt ošklivém jezírku  plném divných živočichů, hrdinně vběhla do makového pole které řeže a škrábe jako potvora, v chladném březnu jen v košili ležela na půl v trávě a hlíně a pak teď, v Belgii, si lehla bez bázně a strachu opět do hlíny a listí. Je krásné vidět to nadšení. Díky za všechny takové, které jsem potkal a potkávám.

Máme vyfoceno, stmívá se a musíme jít zpátky, abychom chytli spoje do Bruselu, kde přespíme.Na druhý den nás už čeká jen cesta domů. Vyletíme nad mraky a svítí slunce. Tyhle chvíle jsou fajn.

 A nám dochází že vlastně celá ta akce proběhla bez jakéhokoli zádrhelu. Nikde nic neujelo, nikde jsme nic nehledali, nikde jsme se neztratili.